Deník Tuláka Felixe 3. - 9. 9. !aktualizováno!

pondělí 3. 9.
Poté, co Bivojka proběhla Podyjí Rakouskem, přespala, tuším, ve Stálkově. Ráno ji čekalo překonání Dyje po lávce - nelávce a cesta s větrem o závod ke Slavonické celnici. Ještě než tam došla, vyrazil za ní zuřivý celník, hvízdal na píšťalku, řval "Stůj!" a poštval na ni psa. Ale nebyl to celník, nýbrž Felix a Hanka šla jak robot s klapkami na uších, očích, nebýt hbitého voříška Kristýnky, ani by nebyla dostihnuta.
Společně pak všichni tři prošli po hranici až k trojmeznímu kameni u Starého Města p.L., povečeřeli na Kamčatce, plašili Daňky a prosili o vodu u Klein-Taxen a nedaleko i usnuli.
úterý 4. 9.
Vlhkými lesy vede hranice často po malých potůčcích, jdeme po nich a často děláme dva kroky na jednom břehu, šup a zase dva kroky na druhém, pak zpět, jinak se to kvůli porostu a zákrutám toku nedá. Mírně sejdem z hranice k Romavským rybníkům. A pak se zas brodíme po patnících skrz samé ostužiní a borůvčí až k nízké dřevěné rozhledně u Hirschenschlagu. Za přechodem Nová Bystřice opět uvíznem v ostružinách, pak nás pěšinky zavedou k rybníčku Schwabteich, u něhož i samozvaný navigátor Felix poprvé zklamal. Patníky tam jaksi chybí, našli jsme až hráz rybníka Blanko. Den už končil a tak nás na večeři do Lesního hotelu Peršlák dovedla pro jistotu zelená značka. Jídlo bylo vskutku luxusní, stejně jako "zámecký" interiér restarace. Dva ošuntělí trempi s vlhkými ponožkami pověšenými na báglu zde působili jako pekelná zjevení. Přesto se s námi dala do řeči i paní majitelka tohoto paláce, precizní dáma v elegantním kostýmku s velice důstojným chováním. Opustili jsme to vybrané prostředí a raději lehli prostě u cesty, nedaleko od Košetického potoka. Ráno nás vyrušila veselá houbařka ve staré šusťákovce. A jen podle elegantního držení cigaretky jsme poznali, že je to ta včerejší noblesní paní majitelka...
středa 5. 9. 
Kolem Koštěnického potoka nešlo najít žádnou schůdnou cestu, po chvíli jsme hledali stezičky a cesty raději přiléhajícím rakouským lesem. Pak jsme našli Meridianstein - poledníkový kámen vyznačující přesný průsečík 15° poledníku a 49° rovnoběžky. 15. poledník jsme ten den ještě jednou překřížili, 49. běžku Hanka přejde sama ještě v Modravských divočinách.
Okolo Staňkovského rybníku se letělo jak s větrem o závod, přímo po patnících vede vyšlapaná pěší silnice. Ovšem brzo poté jsme zapadli do rašelinišť. Těžko jsme hledali hráz rybníka Svobodný, po němž jsme chtěli kus neprůchodného terénu obejít. Naopak rezervaci Široké blato jsme po hranici dali. A pak přišla Dračice, tedy temperamentní říčka vyzývavého jména. Hanka se nejdřív divila, proč si přenáším zvlášť spacák, boty a pak teprve s báglem, tož někteří brodí navíckrát, jiní jen jednou, zato pořádně. Ještěže s sebou nosívám náhradní mobil. Spali jsme na kopečku Hřeben nedaleko Alt-Nagelbergu.
Ráno se tak pěkne vzbudím, koukám, něco kolem křupe a najednou se 20m od našeho ležení vyloupne statný divočák. Úplně mi zatrnulo, polknul jsem knedlík a nebyl schopen výkřiku. To ale vycítila pejsek Kristýnka, vyskočila směrem ke kanci, vrr, haf, haf, a prase vzalo do zaječích.
Bivojka dostála svému jménu a celou napínavou událost prospala, aniž by cokoliv tušila. Klidný spánek ve chvojí, toť statečnost bivojí!
čtvrtek 6. 9.
Ráno jsme brodili divočinu až na přechod Halámky, poté naopak naše cesta vedla po frekventované rakouské silnici. Prošli jsme průmyslovou zónou Gműnd-Velenice do samotných Velenic, nakoupili zásoby i pamlsky, naplnili své žaludky česnečkou, gulášem a pivem. Vycházíme na cestu a já se poprvé setkávám s problémem "syndrom doplnění zásob." Po delší době žití o chlebu, taveňáku a trvanlivé uzenině se přede mnou rozprostřela takřka nekonečná paleta dobrot, které byly k dispozici. Mnohé jsem sežral a teď mi to dávalo sežrat mé břicho, v němž se to všechno pralo. Šlo se mi prachbídně, do toho se mi zhoršily puchejře a bylo horko. Místo abych Hanku táhnul a motivoval, jsem ji najednou zdržoval. Vyřešil to jenom čas a zaběhnutí do mlází.
Šli jsme po červené značce, z ní se vyškrábali na Holou horu a po hranici nás pak vedly stezičky a pěkné pěšiny kolem potoka, až jsme překvapivě brzo došli po pastvinách na Novohradskou celnici. Výborný penzion pro pejskaře, kde vařili nám i Kristýnce, točili delikatesní Platan. Sprchování, holení, praní a zanechání neskutečného hliněno-jehličnatého bordelu na podlaze, to je to, co udělá každý správný tulák v penziónu! 
pátek 7. 9.
Na Celnici bylo ještě mrtvo, když jsem po šesté ráno venčil psa, pozoroval východ slunce a následně šel vzbudit Hanku a hrnout se na snídani. Ten den nás měli doprovázet ještě dva průvodci, čekali jsme na ně a já mezitím pil ještě ranní pivo. Průvodci prý přijdou později, tak brodíme kopřivy a stoupáme k Mandelsteinu. Veselá tulačka Milena nás dohání po cestě, redaktor časopisu Outdoor a skalní outdoorák Martin nás očekával na vrcholovém skalisku. Po cestě z vrchu absolvovala Hanka rozhovor, ale vlastně vůbec neměla povídavou, tak jsem ji vesele doplňoval, až jsem celé outdoorové interview vlezle narušoval. U pralesa Hojná Voda jsme se s oběma postupně rozloučili a už zas jen ve třech stoupali na Jelení hřbet. Za říčkou Černá se šlo po hranici špatně, četná stoupání a klesání nás zmáhala a po sestupu do údolí Lužnice se alespoň mně ztratil všechen elán k další chůzi. Těžce jsem se vlekl do následného kopce, chvilkami jsem měl úplně vypnuto, nic jsem nevnímal. K sobě jsem přišel až v místě, kde jsme se rozhodli opustit lesní cestu a vyrazit vzhůru porostem do bývalé vsi Christinaberg. Bylo to úchvatné místo nasycené pozitivní energií s kapličkou a svatou studánkou. Hanka mi ty kecy kolem pozitivních energií nevěří, ale spalo se jí tu dobře, ani neví, že nám k ránu kolem hlav projel lesácký kamion :-)
sobota 8. 9. 
Ráno nás zavedlo hned mimo cesty, dokonce jsme ani nemohli najít v lese neznatelnou hranici. Postupně jsme se prodrali až k Pohoří na Šumavě a odtud už se vesele utíkalo až na Kamenec. Poobědvali jsme u zříceniny hostince, zhlédli vrchol a vyrazili po hranici dále, do mokřin a zátočin Hranického potoka. Brzy jsem smečku vyvedl na souběžnou lesní cestu a chtěli jsme po nich pokračovat i dál, ale ve výběžku hranic směrem k českému rybníku Mráčku jsme se totálně ztratily v porostu. lesy byly neprostupné, žádná z cest v terénu neodpovídala těm v mapě a vedly všechny úplně špatným směrem i sklonem. Hrabali jsme se tu asi hodinu, než jsme vylezli do kopce do osady Halern, po silnicích jsme došli na samotu Schnausebauer a odtud po lesní cestě kolem hranice do Mairspindtu. Tady nás sympatická paní šenkýřka osvěžila pivem, Freistadtským a ještě jsme se seznámili s její rodinou a vyprávěli jim o Hančině údělu :-) Poté jsme vkročili do Čech, prošli po zpátku křížovou cestu a ulehli na kopci nad Cetvinami.
neděle 9. 9.
"Ranní Felix - dál dokulhá - a dřív chcípne!" I vydal jsem se prohlédnout Cetviny, mýt ešus a nabrat vodu z řeky. Společně jsme pak přes most u Cetvinské celnice přešli Malši a po silnici dokráčeli až do Leopoldslagu. Öffentliches WC nás pohostilo pitnou vodou a příjemná cesta kolem Malše zchlazením našich rozpálených chodidel. Přes farmu Stiegersdorf, hraniční kamenný mostek a starou českou polní cestu jsme naběhli až do jediné restaurace v Dolním Dvořišti. Obědváme si a obědváme a mne překvapilo, že na zahrádku přisedly nějaké dvě dívčiny s krosnami. Nebyl bych to já, šťoura, abych se s nimi nedal do řeči. A ejhle! Michala a Bára(?) šly také kolem republiky, avšak spíš vnitrozemím, po dobrých cestách a mnoha zajímavostech. Vzájemně o sobě s Hankou slyšely a nyní se konečně setkaly! Holkám už jejich prázdninové cestování končilo, já se vracel stopem do Budějc a jediné Hance její únavné trmácení zůstalo. Když usínala, ještě ani nedošla náročným terénem na nejjižnější bod ČR.
Já s Kristýnkou jsme měli na stopu velké štěstí na bodré vodáky a brzy jsme pojídali tučný jogurt (kdo chodí, pochopí) a leželi ve vaně a v posteli.
... musím říct že cesta po hraničních patnících je peklo.
Místy se jde mimo cesty, po kotníky v močále, do půl lýtek v borůvčí, do půl stehen v ostružinách, nebo naopak od prsou nahoru v hustých větvích mlází. I když ty nejnepřístupnější místa občas obchází Bivojka po cestách, stejně jde přímo po hranici 80% cesty. Tudíž Hančiných cca 25km denně po hranici bych se nebál srovnat se 40 km denně po cestách po rovině. Šli jsme každý den okolo 27 km od 9:00 ráno do 20:00 večer, tudíž průměrná denní rychlost dosahuje 2,5 km/h.
Zdá se to málo, ale už pátý den jsem opravdu nemohl dojít. Zatímco ocelové bochany svalů na Bivojčiných nohách se do táhlých kopců pořád neúnavně zakusovaly. Až dojde Hanka domů, tak ji nepoznají, minimálně od pasu dolů...