pondělí 3. 9.
Poté, co Bivojka proběhla Podyjí Rakouskem, přespala,
tuším, ve Stálkově. Ráno ji čekalo překonání Dyje po lávce - nelávce a
cesta s větrem o závod ke Slavonické celnici. Ještě než tam došla,
vyrazil za ní zuřivý celník, hvízdal na píšťalku, řval "Stůj!" a poštval
na ni psa. Ale nebyl to celník, nýbrž Felix a Hanka šla jak robot s
klapkami na uších, očích, nebýt hbitého voříška Kristýnky, ani by nebyla
dostihnuta.
Společně pak všichni tři prošli po hranici až k
trojmeznímu kameni u Starého Města p.L., povečeřeli na Kamčatce, plašili
Daňky a prosili o vodu u Klein-Taxen a nedaleko i usnuli.
úterý 4. 9.
Vlhkými lesy vede hranice často po malých potůčcích, jdeme po nich a
často děláme dva kroky na jednom břehu, šup a zase dva kroky na druhém,
pak zpět, jinak se to kvůli porostu a zákrutám toku nedá. Mírně sejdem z
hranice k Romavským rybníkům. A pak se zas brodíme po patnících skrz
samé ostužiní a borůvčí až k nízké dřevěné rozhledně u Hirschenschlagu.
Za přechodem Nová Bystřice opět uvíznem v ostružinách, pak nás pěšinky
zavedou k rybníčku Schwabteich, u něhož i samozvaný navigátor Felix
poprvé zklamal. Patníky tam jaksi chybí, našli jsme až hráz rybníka
Blanko. Den už končil a tak nás na večeři do Lesního hotelu Peršlák
dovedla pro jistotu zelená značka. Jídlo bylo vskutku luxusní, stejně
jako "zámecký" interiér restarace. Dva ošuntělí trempi s vlhkými
ponožkami pověšenými na báglu zde působili jako pekelná zjevení. Přesto
se s námi dala do řeči i paní majitelka tohoto paláce, precizní dáma v
elegantním kostýmku s velice důstojným chováním. Opustili jsme to
vybrané prostředí a raději lehli prostě u cesty, nedaleko od Košetického
potoka. Ráno nás vyrušila veselá houbařka ve staré šusťákovce. A jen
podle elegantního držení cigaretky jsme poznali, že je to ta včerejší
noblesní paní majitelka...
středa 5. 9.
Kolem Koštěnického potoka nešlo najít žádnou schůdnou cestu, po chvíli
jsme hledali stezičky a cesty raději přiléhajícím rakouským lesem. Pak
jsme našli Meridianstein - poledníkový kámen vyznačující přesný průsečík
15° poledníku a 49° rovnoběžky. 15. poledník jsme ten den ještě jednou
překřížili, 49. běžku Hanka přejde sama ještě v Modravských divočinách.
Okolo
Staňkovského rybníku se letělo jak s větrem o závod, přímo po patnících
vede vyšlapaná pěší silnice. Ovšem brzo poté jsme zapadli do
rašelinišť. Těžko jsme hledali hráz rybníka Svobodný, po němž jsme
chtěli kus neprůchodného terénu obejít. Naopak rezervaci Široké blato
jsme po hranici dali. A pak přišla Dračice, tedy temperamentní říčka
vyzývavého jména. Hanka se nejdřív divila, proč si přenáším zvlášť
spacák, boty a pak teprve s báglem, tož někteří brodí navíckrát, jiní
jen jednou, zato pořádně. Ještěže s sebou nosívám náhradní mobil. Spali
jsme na kopečku Hřeben nedaleko Alt-Nagelbergu.
Ráno se tak pěkne
vzbudím, koukám, něco kolem křupe a najednou se 20m od našeho ležení
vyloupne statný divočák. Úplně mi zatrnulo, polknul jsem knedlík a nebyl
schopen výkřiku. To ale vycítila pejsek Kristýnka, vyskočila směrem ke
kanci, vrr, haf, haf, a prase vzalo do zaječích.
Bivojka dostála
svému jménu a celou napínavou událost prospala, aniž by cokoliv tušila.
Klidný spánek ve chvojí, toť statečnost bivojí!
čtvrtek 6. 9.
Ráno jsme brodili divočinu až na přechod Halámky, poté naopak naše cesta
vedla po frekventované rakouské silnici. Prošli jsme průmyslovou zónou
Gműnd-Velenice do samotných Velenic, nakoupili zásoby i pamlsky,
naplnili své žaludky česnečkou, gulášem a pivem. Vycházíme na cestu a já
se poprvé setkávám s problémem "syndrom doplnění zásob." Po delší době
žití o chlebu, taveňáku a trvanlivé uzenině se přede mnou rozprostřela
takřka nekonečná paleta dobrot, které byly k dispozici. Mnohé jsem
sežral a teď mi to dávalo sežrat mé břicho, v němž se to všechno pralo.
Šlo se mi prachbídně, do toho se mi zhoršily puchejře a bylo horko.
Místo abych Hanku táhnul a motivoval, jsem ji najednou zdržoval. Vyřešil
to jenom čas a zaběhnutí do mlází.
Šli jsme po červené značce, z ní
se vyškrábali na Holou horu a po hranici nás pak vedly stezičky a pěkné
pěšiny kolem potoka, až jsme překvapivě brzo došli po pastvinách na
Novohradskou celnici. Výborný penzion pro pejskaře, kde vařili nám i
Kristýnce, točili delikatesní Platan. Sprchování, holení, praní a
zanechání neskutečného hliněno-jehličnatého bordelu na podlaze, to je
to, co udělá každý správný tulák v penziónu!
pátek 7. 9.
Na
Celnici bylo ještě mrtvo, když jsem po šesté ráno venčil psa, pozoroval
východ slunce a následně šel vzbudit Hanku a hrnout se na snídani. Ten
den nás měli doprovázet ještě dva průvodci, čekali jsme na ně a já
mezitím pil ještě ranní pivo. Průvodci prý přijdou později, tak brodíme
kopřivy a stoupáme k Mandelsteinu. Veselá tulačka Milena nás dohání po
cestě, redaktor časopisu Outdoor a skalní outdoorák Martin nás očekával
na vrcholovém skalisku. Po cestě z vrchu absolvovala Hanka rozhovor, ale
vlastně vůbec neměla povídavou, tak jsem ji vesele doplňoval, až jsem
celé outdoorové interview vlezle narušoval. U pralesa Hojná Voda jsme se
s oběma postupně rozloučili a už zas jen ve třech stoupali na Jelení
hřbet. Za říčkou Černá se šlo po hranici špatně, četná stoupání a
klesání nás zmáhala a po sestupu do údolí Lužnice se alespoň mně ztratil
všechen elán k další chůzi. Těžce jsem se vlekl do následného kopce,
chvilkami jsem měl úplně vypnuto, nic jsem nevnímal. K sobě jsem přišel
až v místě, kde jsme se rozhodli opustit lesní cestu a vyrazit vzhůru
porostem do bývalé vsi Christinaberg. Bylo to úchvatné místo nasycené
pozitivní energií s kapličkou a svatou studánkou. Hanka mi ty kecy kolem
pozitivních energií nevěří, ale spalo se jí tu dobře, ani neví, že nám k
ránu kolem hlav projel lesácký kamion :-)
sobota 8. 9.
Ráno nás zavedlo hned mimo cesty, dokonce jsme ani nemohli najít v lese
neznatelnou hranici. Postupně jsme se prodrali až k Pohoří na Šumavě a
odtud už se vesele utíkalo až na Kamenec. Poobědvali jsme u zříceniny
hostince, zhlédli vrchol a vyrazili po hranici dále, do mokřin a zátočin
Hranického potoka. Brzy jsem smečku vyvedl na souběžnou lesní cestu a
chtěli jsme po nich pokračovat i dál, ale ve výběžku hranic směrem k
českému rybníku Mráčku jsme se totálně ztratily v porostu. lesy byly
neprostupné, žádná z cest v terénu neodpovídala těm v mapě a vedly
všechny úplně špatným směrem i sklonem. Hrabali jsme se tu asi hodinu,
než jsme vylezli do kopce do osady Halern, po silnicích jsme došli na
samotu Schnausebauer a odtud po lesní cestě kolem hranice do
Mairspindtu. Tady nás sympatická paní šenkýřka osvěžila pivem,
Freistadtským a ještě jsme se seznámili s její rodinou a vyprávěli jim o
Hančině údělu :-) Poté jsme vkročili do Čech, prošli po zpátku křížovou
cestu a ulehli na kopci nad Cetvinami.
neděle 9. 9.
"Ranní Felix - dál dokulhá - a dřív chcípne!" I vydal jsem se
prohlédnout Cetviny, mýt ešus a nabrat vodu z řeky. Společně jsme pak
přes most u Cetvinské celnice přešli Malši a po silnici dokráčeli až do
Leopoldslagu. Öffentliches WC nás pohostilo pitnou vodou a příjemná
cesta kolem Malše zchlazením našich rozpálených chodidel. Přes farmu
Stiegersdorf, hraniční kamenný mostek a starou českou polní cestu jsme
naběhli až do jediné restaurace v Dolním Dvořišti. Obědváme si a
obědváme a mne překvapilo, že na zahrádku přisedly nějaké dvě dívčiny s
krosnami. Nebyl bych to já, šťoura, abych se s nimi nedal do řeči. A
ejhle! Michala a Bára(?) šly také kolem republiky, avšak spíš
vnitrozemím, po dobrých cestách a mnoha zajímavostech. Vzájemně o sobě s
Hankou slyšely a nyní se konečně setkaly! Holkám už jejich prázdninové
cestování končilo, já se vracel stopem do Budějc a jediné Hance její
únavné trmácení zůstalo. Když usínala, ještě ani nedošla náročným
terénem na nejjižnější bod ČR.
Já s Kristýnkou jsme měli na stopu
velké štěstí na bodré vodáky a brzy jsme pojídali tučný jogurt (kdo
chodí, pochopí) a leželi ve vaně a v posteli.
... musím říct že cesta po hraničních patnících je peklo.
Místy se
jde mimo cesty, po kotníky v močále, do půl lýtek v borůvčí, do půl
stehen v ostružinách, nebo naopak od prsou nahoru v hustých větvích
mlází. I když ty nejnepřístupnější místa občas obchází Bivojka po
cestách, stejně jde přímo po hranici 80% cesty. Tudíž Hančiných cca 25km
denně po hranici bych se nebál srovnat se 40 km denně po cestách po
rovině. Šli jsme každý den okolo 27 km od 9:00 ráno do 20:00 večer,
tudíž průměrná denní rychlost dosahuje 2,5 km/h.
Zdá se to málo, ale
už pátý den jsem opravdu nemohl dojít. Zatímco ocelové bochany svalů na
Bivojčiných nohách se do táhlých kopců pořád neúnavně zakusovaly. Až
dojde Hanka domů, tak ji nepoznají, minimálně od pasu dolů...