Zde bych se s vámi chtěla postupně podělit o své zkušenosti a postřehy z cesty. Mezi jednotlivými "kapitolkami" se můžete pohybovat pomocí níže uvedených odkazů.Vybavení
Přespávání
Jídlo a pití
Vybavení
Hned na úvod musím předeslat, že jsem toho s sebou měla požehnaně a leckterý ostřílený tramp asi ohrne nos nad některým zbytečnostmi, které by on sám s lehkým srdcem nechal doma. Vezměte ale v úvahu tři věci: 1. Cestu jsem chtěla ujít na jeden zátah a nemohla jsem proto jen tak sednout na autobus a dojet si v případě potřeby do nejbližšího města. 2. Často jsem procházela dost opuštěnými místy, kde nebyly obchody ani restaurace nebo hospody. 3. Na cestě jsem nebyla týden či dva, ale více než tři měsíce.Z toho všeho plyne, že jsem s sebou tedy musela mít i věci, které člověk snadno oželí na běžných čundrech, jež lze kdykoliv ukončit, jejichž trasu není problém upravovat podle situace a z nichž se po několika dnech zase vrátí do pohodlí domova.
Zde je ke stažení seznam věcí, které jsem měla s sebou.
Zpět na začátek stránky
Přespávání
Běžně jsem přespávala venku, většinou v lese. Pokud bylo pěkně spala jsem pod širákem a pokud to vypadalo na déšť, schovala jsem se do nějakého přístřešku nebo jsem napnula mezi dva stromy provaz, přez něj přehodila umělou plachtu (2x3 m), přikolíkovala ji k zemi a tak vzniklo docela velké áčko, do kterého jsem se bez problémů vešla i s věcmi.Vždy alespoň jednou za týden jsem se snažila přespat někde pod střechou nebo alespoň v kempu, abych měla možnost se pořádně umýt, vyprat si, nabít mobil a tak vůbec... Prostě se dát trochu do kupy.
- v Aši (u dědy)
- na Bublavě (ze známosti v jednom hotelu)
- pod Klínovcem (opět ze známosti za nižší cenu v jednom ubytovacím zařízení)
- na Komáří Vížce
- v kempu Mezní Louka
- v kempu Kristýna u Hrádku nad Nisou
- v Harrachově (v hotelu)
- v chatě Vatra
- na Pomezních Boudách (ze známosti v jedné chatě)
- v Náchodě (ve skautské klubovně)
- v penzionu na hraničním přechodu u Zlatých Hor
- ve Věřňovicích (v prostorách nad obchodem, které mi nabídli místní)
- v Českém Těšíně (v hotelu)
- na Bílém Kříži (domluveno ze známosti)
- v Hodoníně (v hotelu)
- na Ječměništi (v penzionu)
- na hraničním přechodu u Nových Hradů (v penzionu)
- ve Stožci (v penzionu)
Zpět na začátek stránky
Jídlo a pití
Nedostatek jídla jsem tedy během cesty neměla. Jediný problém s jídlem byl v podhůří Šumavy, v okolí nejjižnějšího bodu ČR. Do Dolního Dvořiště jsem totiž dorazila zrovna v neděli, kdy byl místní konzum zavřený, takže jsem vlastně mezi Českými Velenicemi a Stožcem neměla možnost si nakoupit v normálním obchodě (benzínky nepočítám). Navíc tam cestou nebyly ani žádné české hospody. Narážela jsem pouze na rakouské restaurace, kam jsem si nemohla dovolit chodit často - jednak na mě byly příliš drahé a jednak jsem s sebou ani neměla tolik eur. Na nejjižnějším bodě ČR jsem ale narazila na skupiku Rakušanů, kteří se neobyčejně zajímali o moji cestu a kteří mi poradili, že je kousek od hranic kavárna, kde mě pak pozvali na jídlo! Připadala jsem si jak v Jiříkově vidění :-)
Jinak jsem samozřejmě do hospod či restaurací chodila poměrně často - zpočátku tedy jen asi 2x-3x týdně, ale později téměř kdykoliv, když se naskytla příležitost. Instantní jídla, která jsem si dělala k večeři, se mi totiž brzy přejedla a asi po třech týdnech už jsem je nemohla ani cítit.
Běžně jsem si na cestu nakupovala:
1/2 bochníku chleba, trvanlivý ("slisovaný") chleba (zasytí, je malý a vydrží), občas bílé pečivo, kus salámu (obvykle poličan), tavený sýr, paštiku, občas plátkový sýr, jablka, zeleninu (ředkvičky, papriky, okurku), balené sladké pečivo (buchtičky, závin apod.), instantní polévky, instantní nudle s omáčkami, čínské polévky, sladké sušenky, čokoládu, oříšky, rozinky, brusinky, ovesné vločky, sušené mléko (na ovesnou kaši), jesenku (super na rychlé doplnění energie).
Pokud jde o pití, s tím také většinou nebyl problém. Buď jsem si nabírala vodu z pramenů a čistých potůčků v kopcích nebo si vždy poprosila u nějakých lidí (nebo např. v hospodě). Občas jsem si vodu i koupila v obchodě. Jediným docela problematickým místem byly Javorníky a Bílé Karpaty, kudy jsem procházela za velkých veder, takže většina pramenů byla vyschlá a potůčky tu tekly jen bahnité, takže z nich vodu nešlo nabrat. Navíc v těch místech bylo všechno hrozně opuštěné a jen tu a tam jsem narazila na několik chalup či chat, které ale zase byly buď zavřené a zjevně prázdné, nebo hlídané zle vyhlížejícími psy, kteří mě k domu ani nepustili. A nikde ani živáčka...
Zpět na začátek stránky
